Pro Filípka

Přemýšlím nad tím od doby, kdy jsme začali boj s Filípkovou diagnozou. Přijde mi, že byl do určitého období zcela zdravé miminko, ale vlivem "něčeho" se prostě jeho vývoj pokazil, porouchal, resetoval a nenastartoval.

Jak jinak bych si měla vysvětlit, že byl ve svých osmy letech s babičkou na chatě a už při příjezdu na cestu k chatě začal poskakovat....."tady to znám, tady jsem byl s dědečkem...." Jenže, Filip tam byl v deseti měsících, a vážně tam byl s dědečkem, ale od té doby jsme tam nikdy nebyli, zůstalo pár zažloutlých fotek, které bych při troše dobré vůle a dlouhém hledání našla.

Když měl dva a půl roku, dostal spálu a musela jsem s ním ležet v nemocnici, byl maličký, bylo těžké ho udržet v klidu, tak jsme se snažili malovat. A protože pro něj byl problém uchopit tužku a kreslit si, tak jsem vzala jeho ručičky a celé dlouhé hodiny mu obkreslovala prstíky a dlaničky. Vybarvovala, obreslovala.... Když  jsme si chtěli jít kdykoli malovat, nastavil ruce a čekal na obreslování. Ještě před pár měsíci mi přinesl na papíře obkreslenou dlaň s prstíkama a čekal na pochvalu.

A poslední nejsilnější zážitek. Dneska jsem přivezla od sestry leporela po Adámkovi a Filípkovi. Byli u sestry, ale nadešel čas je vzít pro Davídka. Je vnímavý a já se těšila jak na ně bude reagovat. Filip seděl vedle mě a díval se mi přes rameno. Najednou uviděl maličkou knížečku "Kdo ti pomůže". Vyskočil, a radostně volal...."mami, tu já znám....z té jsi mi četla když jsem byl maličký..." "Filípku, tu si přece nemůžeš pamatovat" Filip se zamračil, proč mu nevěřím....."pamatuju, uvnitř je hasičské auto". Bylo vážně tam. Hned jak jsem otevřela první stránku.

Filipe, tak kdy jsi přešel na špatnou stranu???