Brno!
Brno!
„Co tam budeme písat?“
Hmm, dobrá otázka od autistického dítěte, které dnes vstávalo v šest hodin ráno. Teď mi sedí klidně na klíně a dívá se, jak píšu do sešitu na jeho nožičkách. Máme za sebou 90km cestu do Brna. Luxusní obchůdky Vaňkovky i podchod pod brněnským nádražím, plným kapsářů a žebráků. Vím, po čem Filípek touží. Chtěl by si sednout naproti harmonikáře a nebo mladíka s dredy a poslouchat.
A nebo ještě líp, sednout si vedle nich a vybírat penízky. Jen těžko mu můžu vysvětlit, že tohle není správné. Že se to nedělá. Mu se to líbí a tečka.
Když jsme přecházeli nadchodem nad hlavní silnicí, montovali tam dva pánové na plošině relkamu. Asi se jim moc často nestává, že je se zaujetím pozoruje malý kluk, radostně víská a mává na ně. Hmm, super, že bych taky zamávala? Mladíci vypadají z Filipa nadšeně a opětují mávání. A už dost, nebo se tam nedostaneme. Jdeme hledat východ z podzemí vlakového nádraží. Hlavně napoprvé ten správný, nebo se sem budeme muset vrátit. Filípkovi rady jsou milé. Vybírá východ podle toho, který se mu víc líbí a u kterého jsou stánky s hračkama. Napoprvé vítěz!
Teď už jen správné číslo. „A kam to jedeme?“ Tak poprvé za celý den se zeptal, to je úspěch, když zvážím, že je 9.00 a od 6.00 je vzhůru. Doteď mu stačilo vědomí, že jedeme na výlet autobusem a tramvají. Mimochodem, nemám ráda tramvaje. Hromadné stěhování mě vždy děsilo. Nevím co dřív držet, jestli Filípka, který nadšeně poskakuje, nebo kabelku, která se mi pořád stáčí na záda, kam nevidím.
„Filípku, jedeme na výlet autobuskem a tramvají.“ Jenže to už nestačí. „Ale kam???“, nedá se odbýt. „Jedeme do kuliček“, zní moje odpověď a jsem na sebe pyšná. To jsem to vymyselela. V nemocnici jsme byli před dvěma roky. A kuličky tam vážně byly. Sice jen pro hospit.děti, ale to zvládneme.
Nakonec přestupy tramvajema šly v pohodě, až na maličkost, že dveře si otvírám já sama. Ale naštěstí lidi nejsou slepí, a tak když jsem stála u dveří a čekala až mi je řidič otevře a ono pořád nic, přistoupila mladá slečna a místo aby mě kopla, což klidně mohla, tak mi stlačila zelené tlačítko. :-)
Areál nemocnice je stále příšerný. Nesnáším to tam! Naštěstí jsem zjistila, že Filipovi z minulé hospitalizace zůstala jen jedna vzpomínka. KULIČKY! Protože když jsme vkročili do přijímací haly, tak se neomylně otočil na jedno z mnoha schodišťí a řekl: „Tak jdeme do kuliček.“
Rychlé kafé v bufíku a šup do kuliček. Naštěstí! Kafé mi udělalo víc než dobře a nakonec jsem díky skluzavce mohla připravit i všechny dokumenty. Až v čekárně ambulance jsem přiznala Filípkovi pravý cíl naší cesty v podobě paní doktorky.
Byla příjemná, fantastická a já se tradičně vyříkala ze starostí. Bohužel nebo snad Bohudík další hospitalizace bude nutná. Jen doufám, že slíbené tři dny se neprotáhnou opět na týden. Poprvé za celý den si Filípek vzpoměl na jídlo. „Já mám hlad“, a tak první restarurace nabízí vařený brambor a kuřecí řízek. Já snědla brambory a Filip řízek, celý a prý byl výborný....
Cesta tramvají zpátky už probíhala v klidu, jako bychom jezdili tramvají 2x denně. Tentokrát mladík s dredy v podchodě byl tak poutavý, že se Filípek proměnil v sochu.
Asi by tu dokázal žít. Všude chaoz, spousta lidí, tramvají, aut a bagrů.
Pouličních muzikantů a sanitek. A já?
Já se těším domů. Otevřu okno a budu poslouchat ticho. Nakonec byl náš výlet příjemný a bez problémů. Jedinou ztrátou byl předražený malý bagr, za 100,- který jsem uhádala na 80,- a moje naušnice.
Někde si tam leží, nebo už má nového majitele. Nevím. Mě zůstala jen jedna.
Hlavně, že jsem neztratila Filípka :-))