Brno 2
Objednaní jsme byli od ledna. Chybějící magnetická rezonance nad náma visela jako šerný stín. Ale málo železa v krvi ten stín vždy rozenhal. Ale tentokrát to už muselo vyjít. Stejně tak jako vyřešení zkažených zoubků, tak proč to nespojit do jednoho......
Nemáme rádi nemocnice, já ani Filípek. Jenže já jsem dospělá a Filípek má právo se bránit. Moje právo se ztratilo někde daleko před X lety.
Já věděla do čeho jedeme, Filípek si při pohledu na kufry vzpoměl na Itálii a radostně skákal kolem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejedeme do Itálie, ale jedeme se podívat na tramvaje, do města, kde bude spinkat ve svém pokoji a já v druhém pokoji, ale ve dne budeme spolu. Chviku se na mě díval hluboko do očí a pak jen hodil bradičkou....."jedeme na hotel".
Super, i tak by se to dalo nazvat......
Vyšetření byla naplánovaná dobře, vlastně v tomhle ohledu nemám co vytknout. Zpětná reakce na nakrozu byla příšerná a já začínala pomalu panikařit. Klečela jsem na dětské postýlce, mezi kolenama zakleštěného Filipa, který zvracel, bránil se, křičel a chtěl utíkat. Brečel že má hlad a přitom neudržel ani kapku vody. Až večer se konečně přišla podívat sestřička, jestli žijeme. Žili jsme, ale byli jsme vyčerpaní tak, že jsme se na sebe nedokázali ani podívat.
Ocenila jsem zažitý denní režim autismu. Dopoledne vyšetření, pak oběd, pohádka v postýlce, odpoledne tři hodiny venku na průlezkách a pozorování tramvají. Večeře, koupání a postýlka. Sladká pusinka a ještě sladší slib, že se určitě ráno vrátím a zase budeme spolu.
Jenže možná jsem měla na železnou postýlku napsat "Pozor, autík, nedotýkat se, nedívat se, nemluvit!"
V sobotu jsem přišla na oddělení a Filípek v postýlce nebyl. Šla jsem do jídelny. Seděl tam v pyžamku u stolečku, nad ním stála sestřička a křičela na něj. "Vem to do ruky! Vem ten rohlík aspoň do ruky!" Bylo mi to hned jasné. A Filip hned jak mě uviděl spustil křik.....dokola opakoval......"mám pyžamo, mám pyžamo, mám pyžamo......"
Nikdy nesnídá v pyžamu, ví, že se musí nejdřív převléknout, a pak může jít jíst. Nikdy nesnese, aby měl rohlík rozpůlený a namazaný. Tady na něj číhal jako velký drak.
Vzala jsem moji malou hromádku neštěstí na ruky a šli jsme se převléknout. A další dvě hodiny jsem ho nosila po chodbě a zpívala a čekala, až mu povolí napětí v tělíčku. Až se konečně uvolní a bude schopný se pohybovat, komunikovat, jíst.......
Večer jsem si stěžovala sestřičce na noční směně, co se ráno stalo a ona mi nešťastně řekla, že tak to bohužel je. Skoro jsem se bála zeptat jak by to řešili, kdyby tam byl Filípek sám. Má sedm let, není podmínkou, že můžu být s ním. Smutně se usmála....."máme tu síťované lůžka, určitě by si neublížil a kdyby plakal, dáme mu Diazepam. Jen pětečku....."
Mám jeden sešit. A do něj si píšu důležité odrážky v životě. K dnešnímu dnu jsem si zapsala......."NIKDY NENECHÁM FILÍPKA SAMOTNÉHO V NEMOCNICI!!!!!!"
Druhý den jsem šla do nemocnice s takovým strachem, že jsem nemohla ani dýchat. Filípek v postýlce opět nebyl. Vběhla jsem do jídelny. A málem jsem se rozbrečela, ale štěstím. Filípek seděl s ostatníma dětma u stolečků, dívali se na pohádku. Byl převlečený, smál se a vesele mával ručičkama. Byla to ta nejodpočinkovější neděle.
Psychologické vyšetření bylo předposledním posláním v nemocnici. Další rozebírání našich stavů, pořád dokola....zachvilku budu potřebovat psychologa taky. A nebo psychiatra. Jednoho jsme totiž dostali v doporučení. Pokud jsme se doteď bránili dohledu psychiatra a nebo psychoterapeuta, už tomu neunikneme. Možná ani unakat nechci. Chci aby se zase chvilku někdo staral o nás. Aby místo mě nosil Filípka v náručí a zpíval mu dokola jednu písničku.
A pak přišlo uvolnění. Euforie....balení kufrů i když, věděla jsem, že nás ještě čeká pan doktor se zoubkama.
Posledním vyšetřením byli zoubky. Máme je hodně špatné. A Filípek je neošetřitelným pacientem. Pak doktor byl užasný, jenže tak velké děti už neošetřuje analgosedací (zmírnění neuro. pomocí medikací). Asi jsem po týdnu vypadala hodně zničená, protože mi nabídl, že zavolá do nemocnice u Svaté Anny a domluví nám tam ošetření a případný zákrok.
Pohled na nás byl asi hodně komický. Vyhublá bledá matka táhne kufr na kolečkách, na rameni cestovní tašku, za ruku vleče blonďatého chlapečka s batůžkem a plyšákem pod paží. Dokola opakuje, že se nemusí bát, že se jedou jen projet.......
Nemocnici u Sv. Anny jsme našli okamžitě. Ještě že se můžu spolehnout na svůj orientační smysl. Už na nás čekali. Báječná usměvavá zubní lékařka Filípka prohlédla, chovala se jako profesionál, který snad vidí do dušiček autíků. Byla to první lékařka, která vše zvládla perfektně, bez jakékoli asistence kohokoli. Filípek byl bez stresu a ještě ho hned pusitla ven na chodbu.
Domluvili jsme se na září na ošetření chrupu pod celkovou narkozou. Jednodenní výlet do Brna snad už zvládneme.
A pak už si nás vyzvedl tatínek s dědečkem a vezli nás DOMU!!!!!
"samozřejmě, vítání s tatínkem bylo jedno slzavé udolí, a Filípek se musel vyplakat ze všech křivd a příkoří, které musel v tomto týdnu zvládnout, ale zvládl to skvěle"
A moje tečka na závěr????? Přežili jsme. Potvrdilo se, že vše je jen a pouze o lidech. Potkali jsme lidi, na které ráda zapomenu, ale taky jsme potkali lidi-anděle kteří nám pomohli. Ať už jen usměvem. Ty, první zmiňovat nebudu. Nechci! Nezlobím se na ně, ale nechci je už nikdy potkat. A andělé? Těm moc DĚKUJI.
Přežili jsme.......