Jedeme dál...
Po dlouhé době jsem se "zapomněla" ve vzpomínkách. U některých se musím usmívat, u některých mám svírání kolem žaludku. Ale tak je to ostatně pořád. Jednou jsi dole, jednou nahoře. A v životě s Filipem to platí neustále.
Kde jsme nyní? Kdo ví....
Já jsem rozhodně v kolotoči. Nedovedu si vysvětlit pravý důvod, ale asi vlivem euforie ze speciálního školství jsem se rozhodla studovat a pracovat přímo ve speciální škole. Ne, že bych toužila být s Filipem ve třídě (opravdu se na něj ráda těším), ale touha po tomto prostředí tam rozhodně byla a je. A Filda si po počátečním šoku a zvykání přivykl na to, že spolu jedeme ráno do školy a odpoledne se vracíme opět spolu. Že jsem každé odpoledne doma, každý víkend a každé prázdniny. Dokonce mu vůůůbec nevadí, že sedím do noci u učení a snažím se ve svém věku studovat. Myslím, že z toho má dokonce radost. Protože jej konečně nechávám doma být. Nezlobím jej s učením, tvořením, staráním se o domácnost.
Jsou okamžiky, kdy bych jej láskou snědla a jsem na něj tak pyšná, že se to nedá popsat. To když vyloží plný vozík dřeva a poodváží jej na kolečkách ke krbu na zahradu. On pak chodí a všem pyšně ukazuje, jaké má svaly, a jak vše dokáže. Opakem jsou situace, kdy je pro něj problém připravit si pití. Raději ten den půjde spát žíznivý. Když se jde koupat a já zjistím, že si napustil plnou vanu studené vody a v ní teď statečně sedí a čeká..... fakt nevím na co!
Nová starost nás čeká a nemine. Přijímám rady, jak jej mám přesvědčit, aby se nechal oholit. Pokud na to nepřijdu dostatečně brzy, hrozí, že bude mít vousy až po břicho a ty jeho svaly nikdo neuvidí.
A poslední věc na závěr? Někdy překvapí tak, že si nejsem jistá, jestli je to stále ten náš Filípek. Po cestě do Itálie nám praskla klimatizace. Což je v plus 40 stupních problém. V autě se teplota pohybovala ještě výš.... Všichni téměř panikařili, Davídek brečel, Adam se dožadoval, že vystoupí.....jen Filip seděl na svém místě, opíral se o okno a díval se pozorně ven. V jeden okamžik se otočil na vzpouru v autě a říká..."kluci, nebojte, to vydržíme, za chvilku tam budeme a můžeme se ubytovat".
Podržel tím celou posádku auta a musím říct, že jsem si to za ten týden zopakovala nejmíň stokrát.
