Léto na ledovci
Když si pročítám články zpětně, přemýšlím, že už snad ani není co psát. Vše co se nám kdy stalo jsem už napsala, téměř se vším jsme se už poprali, ale přesto nás Filípek občas překvapí něčím zcela nečekaným.
Posledních pár let jsme byli v Itálii. Filípkova závislost na dovádění ve vlnách a zahrabávání se v písku byla víc než důležitým důvodem opakovaně jezdit na stejné místo. A i když už třetí, čtvrtý den nastává krize, chce jet domů a nedá se s ním domluvit, další rok už od jara kňourá, že chce do Itálie. Loni jsme se těsně po dovolené u moře domluvili, že si dáme další rok hory, Vysoké Tatry. Po dlouhém hledání náš táta našel nakonec trošku větší hory. Začali jsme balit na Kaprun s představou, že se kluci můžou vydivočit na sněhu na ledovci.
Balili jsme kolečkové brusle, koloběžku, lopaty na bobování, plavky i zimní oblečení. Nikdy jsem nebalila tolik oblečení na tolik variant počasí. Kaprun byl užasný, i když maličko komerční, ale my tam přece nejsme kvůli obchodům, ale kvůli horám. Malý penzionek, domácí strava, výhled přímo na Kitzstainhorn, všude spousta oveček a krav. Filípek nevěděl, kam dřív se dívat, co dřív vyzkoušet. V lanovkách byl jako doma a narozdíl od Adámka a mě se nebál výšek a radostně se na kláněl k lepším výhledům.
Jeden den byl připraven pouze na sníh na ledovci. Letní outdorové oblečení, v krosně táta táhl zimní spodní prádlo, mikiny a lopaty na jezdění. Čím víc jsme stoupali, tím víc jsem si gratulovala k volbě oblečení a obuvi pro naši "výpravu". Hoši byli nadšení a vy vlastně taky. Kouzelné kartičky, které byli součástí pobytu nám otvírali dveře téměř všude. Do muzeí, na loď, na všechny lanovky.
Jasně čistý a bílý sníh a skipark s jezdícím pásem, který nás vyvzel nahoru aniž bychom táhli vypůjčené boby a "vozidla" pracně sami. Ano, ty lopaty které jsme si přivezli z domu a které táta táhl statečně nahoru jsme ani nevytáhli. Radostný smích, křik a rozzářené očička, teplota kolem 3stupňů, přece jenom "zajímavější dovolená" než válení se znuděně na pláži.
Za celý pobyt pěti dnů si Filip nevzpomněl, že by chtěl domů, bylo tolik věcí a míst, kam jsme se chtěli podívat, ani jednou jsme neslyšli jeho ohranou písničku "já už chci domů"......
A jeden "zážitek" nakonec? Filípek se setkal s muslimkou, zahalenou celou v černém. Navečer jsme si šli sednout k dětskému hřišti, samozřejmě zcela prázdnému, takže měli kluci skákací hrad jen pro sebe, všechny skluzavky, houpačky a atrakce, ani jeden večer jsme tam nepotakli děti. Jednou se tam k nám na hřiště přidala i muslimka se dvěma chlapečky. Filda ji neviděl, viděl pobíhat jen kluky a tak si jich nijak nevšímal. Ale toužil se svést v helikoptéře, která za 1euro jezdí nahoru a dolu. A když se takhle helikoptéra rozjela a chlapeček tam přesto nechtěl, skočil do ní Filda sám. Nedorozumnění, které se stalo se těžko popisuje a ještě hůř vysvětluje s někým, kdo neumí anglicky, nebo německy. Nebo jakkoli jinak :-))
Malý špuntík se rozběhl k Filipovi v helikoptéře, já chtěla Fildu vytáhnout, rozběhla se ke mě maminka v hábitu, že nemusí, ať nechám Filipa vozit, ale pak se otočil Filip a viděl ji. Nemáme rádi karnevaly, fašanky a masky a tohle pro něj byl šok. S hrůzou v očích vypadl z vrtulníku, najednou jsem tam stála s vyděšeným Filipem, snažila se omluvit mamince, která divoce gestikulovala, za ruku držela svého dvouletého špunta a ani jedna jsme se nedomluvily. Pochopila jsem, že tam mám Fildu nechat, že její malý je moc malý a bojí se, ale můj "malý" už není vůbec malý, ale v žádném případě tam nechtěl, protože se neskutečně bál jí.
A asi tak nějak, jak já se nedokázala domluvit s ní se někdy nedokáže domluvit Filip se mnou a to ani nemusím být zahalená celá až po kotníky v černých hadrech kdy jsou mi vidět jen oči.