Lyžařský "výcvik".
Níkdy bych tomu nevěřila, ale i náš Filípek jel na lyžařský výcvik. Přemýšlím, jestli to není moc odvážný název. Měla bych napsat, škola v přírodě, kam si s sebou vzal boby a lyže? Nebo snad ještě jemněji.....opatrný pokus, zda bude ochotný nasoukat se do lyžáků a postavit se na lyže?
V každém případě je čekali tři dny ve Velkých Karlovicích. Náplň byla jednoduchá.....pobyt na čerstvém vzduchu, využití zimních radovánek, zkoušení lyžování. Osamostatnění se!
Poslední označení bych měla dát do zlatého rámečku. Už přípravy probíhaly zcela nenápadně. Skoro jsem si připadala jako bych klukům chtěla ujet já. Tajně jsem připravila kufr a schovala ho v ložnici za postel. Náš táta chodil po sklepě a "jako by nic" odnášel lyže, lyžáky, hůlky, boby a helmu na jedno místo a důkladně zavíral dveře. Kdykoli padla otázka od babiček, jestli se těší na lyžování s klukama, spustil Filip takový cirkus, že jsem neměla odvahu mu vůbec říkat, kdy odjíždí. Jeho křik "nejedu na tábor" se rozléhal po domě v pravidelných intervalech tak často, že už i David ho začínal utěšovat, že na tábor přece nejede.
Otočili jsme strategii. Neříkali jsme nic. Na otázky jsme neodpovídali, na protesty nereagovali. Nastal den "D". Filipa odvážel tatínek a u autobusu si Fík vesele hýkal, jako by se těšil. Ale věřím tomu, že se těšil. Jeli "jeho kluci".
Co se dělo po ty tři dny nevím. Uklidňující sms od paní učitelky byla jasným důkazem toho, že si máme užívat klid a neřešit to, co neovlivníme.
Za tři dny přijel. Byl unavený, hladný. Nemluvil. Skoro jsem se na něj bála podívat. Večer se vykoupaný zavrtal do postele a říká nám: "já jsem lyžoval z velkého kopce". Usnul dřív, než jsme se stihli zeptat na podrobnosti.
Z následujících fotek bylo zcela jasné, jak moc si to užil, jak moc potřeboval cítit pocit, že je už velký a zvládne i "lyžařský pobyt". Na jeho divadelní představení před odjezdem se rychle zapomnělo.
Musím však vysvětlit to lyžování. Ano, Filip lyžuje, umí vyjet na dětském vlečném lanu a sjet mírný kopeček, dokonce vyjede i na pomě, ale kopec potom dolů nesjede. Na fotkách to vypadá, jako by lyžoval celé dny. Ale vím, že po hodině v lyžácích chce normální boty a odmítá udělat sebemenší pohyb. Lyžařský insruktor před čtyřmi lety udělal obrovský kus práce, že ho naučil alespoň obloučky.
Výsledek toho všeho? Filip byl ve škole za hrdinu. Na chodbách po zastavovali rodiče a chválili, jak umí krásně lyžovat, ve třídě za ním chodily paní učitelky a ptaly se, jak si zalyžoval. A Fík? Štěstím a pýchou rostl do stropu, s úsměvem pokyvoval souhlasně na všechny chvály. Vůbec mu nevadilo, že kopeček zvládnou daleko menší děti, které stojí poprvé na lyžích. On byl hrdinou a to mu nikdo nevezme.
Já mám taky osoby, které považuji za hrdiny. A těmi jsou paní učitelka a paní vychovatelka, které se na tohle všechno daly. Tři dny sušení mokrého oblečení, oblékání do suchého, hledání v kufrech a taškách, udržování dobré nálady a nepřetržitá kontrola..... musím si napsat do poznámek, že příště budeme víc chválit.
