Maminčin lyžař
Takhkle odstrkoval Filípek tatínka, když ho pyšně mačkal a líbal po prvním sjezdu sjezdovky.
Ale to předbíhám. Na konec jarních prázdnin jsme měli objednanou chatu ve Filipově udolí. Hned vedle sjezdovky, a taky bonus navíc. Měsíc před odjezdem jsem kontakotvala lyžařskou školičku na Filipově, a domluvila Filípkovi instruktora lyžování. Když na mě Filda nedá, odmítá lyžovat a bojkotuje každičký pokus to vyzkoušet, snad to půjde s někým cizím líp.
A šlo. Máte někdy takové lechtání kolem žaludku, když cpete vlastní dítě někam, kam se bojíte vy sami? Já to měla když jsem vedla do školky Adámka, a později Filípka, když jsem šla s Ádou k zápisu a s Filípkem přecházela na jinou školku. Prostě se usmíváte, říkáte ratolesti, že je to v pohodě, že se mu tam bude líbit, cítíte jeho nejistotu, strach a napětí a sami máte co dělat, aby vám nejektala bradička.
Tomáš Valík je kluk. Mladý usměvavý kluk, který nás odzbrojil hned mezi dveřma. Nic není problém, mám pro Filípka připravenou Vendy, bude tu celý víkend, proto aby si Filda nezvykal každý den na někoho jiného. Začala jsem věřit, že to půjde. Pár rad pro Vendy, jak má s Fildou komunikovat, co mu může a nemůže dovolit, jak má převést řeč, když bude chtít jít pryč nebo za mnou.
Pod svahem se nerozcvičoval, stál a díval se, jak se jeho mladičká instruktorka snaží cvičit i za něj. Postavila ho k vleku-tažnému lanu a nechal se vyvést nahoru. Lana se nedotknul. Byl naštvaný, protestoval, zlobil se, že se musí učit něco nového. My rodiče jsme se schovali nad sjezdovku do stanu a nenápadně pozorovali snahy naučit Fildu něco nového. Vybavovalo se mi, jak jsem se snažila ho dostat do lyžáků, jak jsem ho přemlouvala, aby se chytil pomy, aby rozkročil nohy, aby stál, nezakláněl se..... a on tenkrát stál, ale nic jiného....stál a říkal si....jestli do mě ještě jednou strčíš, tak odjedu do toho potoka a pak si dělej co chceš!
Po dvaceti minutách už jezdil na vleku sám. Sám se chytil a nechal se vytáhnout, nechápal jak má dát špičky k sobě, ale mírný svážek sjel, na konci hodiny už sjel i z vrchu, i když občas šusem s máváním obou ručiček kolem sebe. Když jsme přebírali Filípka, smál se, mával na ni a bylo vidět, že si to docela užil. Kupodivu, nazačátku to tak nevypadalo. Odpoledne jsme měli odpočinek, pak jsme se projeli na koloběžce a večer bobování na lopatě. Prostě, i když byl sníh jen technický na sjezdovce, a bylo celkem teplo, bylo fantasticky. Večer si zaplul Filípek do pokoje, nějaké společenské akce, hry, nepřipadalo v uvahu. Měl svůj pokoj, kam se schoval, válel se po postelích a odpočíval. Večer usnul téměř okamžitě uderem osmé hodiny.
Druhý den se vše opakovalo. Procházka s koloběžkou, v jedenáct na svah. Vendy už čekala, usměvavá, připravená dál do boje. Filípek zapoměl na naštvanost a uraženost, ale cvičit odmítal i tentokrát. Vyjel nahoru, sjel dolů, průběžně zkoušel, že by už šel do chaty, ale vždy to nějak zvládli zamluvit. Pomocí šipky z lyží sjel až dolů. Po hodině jsme si opět přebírali šťastné dítko se zdravě červenými tvářičkami. Odpoledne šel lyžovat Filípek s Adámkem na dětský vlek sám. Já mu pomohla nahoře, a Filda sjel šusem dolů. Užíval si to. Líbilo se mu to, a když se snažil, dokázal udělat i oblouček a nebo zabrzdit. Nemusím popisovat, jak moc mi skákala dušička štěstím, jak se usmívala a radostně tleskala. Kolik sezon po sobě jsme se navzájem zlobili na sjezdovce, bojovali proti všem i proti sobě.
Poslední odjezdový den se Filda vzbudil zadečkem napřed. Ubrečený, podrážděný, ale divím se? Odjíždělo se domů, změna, najednou se ze svého krásného, klidného vakua opět dostával do víru změn, balení, cestování. Ale chtěla jsem ještě poslední hodinu. Zafixovat to, co se už dva dny učí. Dalším problémem bylo, že Vendy si skřípla nerv v zádech, a nedostavila se, vzala si nás teda jiná slečna. Stejně usměvavá, ale s maličko víc zkušenostma s autíkama. Po půl hodině zvládli obloučky, zafixovaná šipka se náramě hodila. Filípek sjížděl šusem, ale taky se slzama. Chtěl domů, a už s ním nic nehnulo. Maličko se začalo hrát "něco za něco". Když sjedeš kopec s obloučkama, a dole zabrzdíš, tak půjdeš už domů za mámou. A Filípek? Sjel ukázkově s obloučkama, a dole zabrzdil, jako bych se dívala na Adámka.
Jak to umí pokazit máma? Přišla jsem se podívat. Což byla chyba. Velká chyba. Už s ním nebyla řeč. Chtěl domů, nezajímalo ho nic. Odepínal si lyže, brečel, poslední sjezd, a končili jsme. Bylo mi jasné, že už toho má za tři dny dost. Byl vyčerpaný, unavený, jelo se domů. Tolik změn, kdy už se jeho dušička, vnitřní já odmítalo podřizovat, a začalo se bránit. Ale i tohle je důležité. Řekl svůj názor. Stál si za ním.
Bonus nakonec? Ten nejdůležitější zážitek. S Filípkem a instruktorkou tam jezdila i 3,5letá holčička se svojí instuktorkou. Nahoře na kopci se holčička pustila dolů, ale asi v polovině spadla. Jenže jel dolů i Filípek. Spustil se o chviličku později, zaklesl se do šipečky, ručičky na kolínkách a jel přímo na malou sedící holčičku na svahu. Zatmělo se mi před očima. Jestli do ní narazí, bude zle. Hodně zle. Ale Filip???? Vyhnul se jí. Zatlačil na jednu nohu, druhou ruku zvedl nad hlavičku a objel tu malou ukázkovým obloukem, sjel dolů, a dole zabrzdil. Díval se na ni a čekal, co bude dál. Kdyby nezareagoval, kdyby nevěděl jak funguje princip obloučků, bylo by neštěstí na světě. Chápe to! Chápe, jak se lyžuje, jen prostě nechce. Ale mezi náma, děláme vždy to, co chtějí druzí? Taky se bráníme, nechceme dělat to, co se nám nechce. Já vím, že máme základy pro lyžování. Záleží jen na Filípkovi, jestli se mu bude lyžování líbit, jestli zkrátka bude chtít.
Byl šťastný, smál se, výskal, užíval si to!!! Byl to ten nejkrásnější zážitek. Byl ve svém světě šťastný!!!! DĚKUJI LYŽAŘSKÉ ŠKOLIČCE NA FILIPOVĚ!!! Existují lidé bez předsudků, kteří mají rádi výzvy. Už věřím Tomášovi, když mi v meilu napsal.....naučíme Vám syna lyžovat.....
naučili jste mnohem víc i mě......