Miminko
Taky by se mohlo stát, že by vánoční kouzlo překrylo vzpomínky na Filípkovi reakce, když jsme mu oznámili, že čekáme miminko a že bude mít brášku nebo sestřičku.
Ano, přesně tak, po zvažování pro a proti, kdy "pro" bylo naštěstí víc argumetů jsem začala nosit pod srdíčkem malého drobečka. Vnitřně jsem cítila, že to musíme říct klukům co nejdřív. Filípek byl zvyklý, že po mě neustále lozí, skáče, nechtěla jsem riskovat hned na začátku ztrátu toho našeho velkého štěstí.
Jenže, kdy je správné načasování? Chtěla jsem, aby jsme u toho byli všichni, aby byli kluci v dobré náladě a zároveň jsem se bála, že bude chtít Filípek miminko hned. Víme jak nerad čeká, jak nerad něco odkládá a když se něco slíbí, chce to hned. Nechápe, že i na miminko se prostě musí čekat až vyroste a bude větší než pár centimentrů.
Sedli jsme si do trampolíny, vlastně nám tahle hračka pro děti slouží jako "povídací" území. Není nic krásnějšího, než když si všichni lehneme do trampolíny a povídáme si, posloucháme. A kluci poslouchali. "Kluci, chtěli bychom Vám něco říct......budeme mít miminko, narodí se vám bráška nebo sestřička"....... bylo ticho a najednou Filda vyskočil, začal šťastně tleskat a skákat....nevěděl kam se má dívat první....na břicho, na mámu, nebo na tátu. Jako střela vyběhl z trampolíny za babičkou...."babi, budeme mít miminko".....pak bez čekání na reakci utíkal za strýcem...."strejdo, budeme mít miminko"..... Strýc říká, já vím, a poklepal si na svoje břicho. Filda se rozzlobil, "ne ty! mamka moje, tamta" a ukázal směrem k trampolíně. Když nás uviděl, zase běžel zpátky, nevěděl koho má obejmout prvního.
Pak jsme se teprve podívali na Adámka.....jen laxně pokrčil rameny a říká..."já vím, poznal jsem to, jen jsem čekal kdy mi to oznámíte. Filip se na tebe pořád lepil, pořád tě hladil po břichu, a taky jsem dneska ráno viděl na stole fotku z ultrazvuku s miminem"
Uvědomila jsem si, jak moc je Adámek vyzrálý, jak moc je dospělý a jak už to dávno není malé dítě. Čekal až mu to řekneme sami, choval se jako dospělý v těle dítěte.
A uvědomila jsem si i jinou věc. Filda se vážně choval jinak. Jako by snad cítil toho drobka dřív, než jsme o něm věděli my sami. K tomu se váže jedna hodně zvláštní historka. Byli jsme na školní akci a paní učitelka se ptá, jestli může gratulovat k miminku. Divila jsem se, netušila jsem co tím myslí. Zjistila jsem, že Filípek po škole vykládá že budeme mít miminko, říká to tak přesvědčivě, že mu to všichni věří. Chtělo se mi brečet, omluvila jsem se, že to není pravda. Zpětně vím, že to pravda byla, i když ten malý hrášek nebyl větší než nehet na malíčku.
Teď jsme v 7mém měsíci, čekají nás Vánoce, přelom roku a v unoru by jsme měli mít končeně miminko v náruči. Oba kluci jsou fantastičtí, hladí bříško, nezapomenou ho pozdravit, pohladit, ptají se, jak se miminko má, jsou opatrovničtí a snaží se pomáhat.
Filípek neptá kdy už bude miminko na světě. Ví že po Vánocích a až bude miminko velké, trpělivě čeká a každou chvilku přijde s otázkou týkající se přípravy na sourozence. Kde bude kočárek, jestli s ním bude v pokojíčku spát, jestli mu budeme dávat plíny.
Občas vyvstane i problém, jako když striktně odmítal, že ho prostě nesmím kojit, že bude dostávat z láhve. Ale po týdnu příprav a vysvětlování, ukazování fotek, jak se kojil on s Adámkem, hledání videa kojících maminek pochopil, že i tohle prostě patří k péči o miminko. Snažíme se ho připravovat na situace, povídat jak bude vypadat život s miminkem, co všechno může očekávat, (pláč), ale i co z toho bude mít on sám (starší starostlivý brácha, který chová miminko). Víme, že bude ještě pár věcí, které ho překvapí, ale zvládneme to. Jen aby vydržel táta. Budeme si ho muset víc hýčkat.