Ne vše se musí podařit....
Další letní tábor. Fantazie, po zkušenostech z loňským táborem jsme se těšili možná až příliš moc. A možná jsme přes to těšení se zapomněli poslouchat Filipa, který při každé zmíňce o táboru vyletěl a mlel si jednu písničku stále dokola a tou bylo...."já nejedu na žádný tábor, já už tam byl"
Když ta nabídka přišla, neváhali jsme. Asi až příliš sobecky jsem se těšila, že si Fík vyzkouší něco nového a já budu mít možnost si odpočinout. V každém případě se vše nenápadně připravovalo, a Filípka jsme zbytečně nezatěžovali chystáním a přípravama. Když se přehoupl školní rok do prázdnin, pomaličku jsme se začínali těšit. Bohužel jsem si nějak nevšimla, že se těším víc než Filda. Při každé zmíňce o táboře bylo zle. Slzičky, prosby...nakonec jsem to nechala být, vím jak těžké je pro něj uvědomit si, že se něco chystá. A taky vím, jak moc je pro nás stresující volnost prázdnin a programu. Takže co bude špatného na tom, že si Filda na 11 dní odpočine v kolektivu dětí, v přírodě, kterou tak moc miluje. Bude mít řád s program. Když se blížil odjezd, vše se nějak uklidnilo, Filda si naskládal kufry do auta, rozloučil se a odjel. U autobusu slzičky, ale ty jsou přece nutnost. Jenže teď bych nejraději dala slovo Filípkovi, protože on by svůj zážitek vylíčil jinak, než já. Jestli mi to dovolí, tak bych to zkusila. Poskládám střípky z jeho vyprávění, z vyprávění paní učitelky a dám do toho krátký "dopis z tábora"
Milá maminko a tatínku, proč jsem musel na tábor? Nechci tu být, chci se doma koupat v bazéně, nechci si hrát na čínu, i když velký drak se mi líbil, připomínal mi Bezzubku z televize. O to víc si uvědomuji, jak rád bych se schoval za gauč k televizi, po očku sledoval pohádky a hlavně....aby mě nikdo nerušil, nic po mě nechtěl a nic jsem nemusel dělat. Je fajn, že jsem ve stanu s Kubou, ale stýská se mi po svém pokoji, který je jen můj, a když se tam zavřu, tak mi tam nikdo nesmí. Při vybalování jsem zjistil, že mám prasklý hrneček, když se do něj naléla voda nebo čaj, tak tekl a měl jsem polété ruce. Copak mámo nevíš, že si v takových problémech nedokážu říct o pomoc? Nejvíc se mi líbilo ráno, vstával jsem hodně brzy, Kuba ještě spal a já nesměl vylézat ze stanu, ale po očku jsem sledoval, jaký je všude klid. Jak rád bych se rozběhl a utíkal pryč. Šest dní mi stačilo, chtěl jsem svoje králíky, Bellinku, Aurinku.
Nechci aby to znělo smutně, a komu je z toho smutno, tak se olmouvám, takhle mi to prostě pořád opakoval. Nejvíc tesknil po králících a psech. Po klidu a domovu. Další týden jsme se s ním nedomluvili, na fotky z tábora byl schopný se podívat až po měsíci.
Budeme se muset znovu naučit jednu věc, kterou jsme si asi během života s Filípkem odvykly. I on má názor a i on má právo ho zdělit a stát si za ním.
