Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oblékání

30. 1. 2012

Oblékal někdo vztekající se dítě? Asi si spousta oddychne, že je to naštěstí už za Váma.

Taky si pamatuji naše oblékací boje. Myslím, že nejšťastnější byla celá rodina přes letní měsíce, a o to horší to bylo v zimě. Taky jsme bojovali. V místní školce to šlo. Vždy se našla "dobrá duše" která na vzpouzející se dítě natáhla všechny svršky. Ve speciálce jsme však dostali výtku, že čtyřleté dítě by se vážně už mělo konečně naučit oblékat samo.

Filípkovo oblékání bylo komické. Natahoval si kalhoty tak, že si snažil dostat obě nožičky do jedné nohavice, nebo do rukávu od halenky se snažil urputně dostat hlavičku. Dovedete si teda představit vy vyprošťovací manévry, když se mu to vážně podařilo.

A proto začalo domácí učení. Asi to byl jeden z nejsložitějších domácích ukolů, co jsme kdy měli. Přísný pohled, snaha, odpoutat ho od všech rušivých vlivů, a hlavně, navnadit ho a namotivovat.

Schované oblečení za zády, kdy jsme mu podali jen slipky, a až si je oblékl, pokračovali jsme.

Nakonec jsme si začali skládat na podlahu panáčka. No, říkáme mu panáček, vlastně nám asi panáček  zůstane napořád, ale není to tak docela tvar člověka.

Představte si sedítího Filípka na koberci. Před ním gumičkou k němu položené slipky, za slipama halenka, tentokrát zádama nahoru, potom kalhoty pasem k Fíkovi, připravené tak, aby si je nemusel přetáčet, a nakonec dvoje ponožky jako by čekající u každé nohavičky. A uplně na konci  jako vítěz čeká mikina nebo svetr.

Tak na tohle musí být dost místa, a taky trpělivosti. Když se podíváme za sebe, trvalo nám to dva roky. Od čtyř let až do šesti let jsme trpělivě skládali panáčka a trpělivě vysvětlovali zoufalému brečícímu Filípkovi, že slipy vážně nemůže nosit natažené na obou nožičkách a že obrázek na halence nepatří na záda a nemusí teda zbatečně přetáčet chaoticky tričko aby se do něj dostal.

Když už se zdálo, že se to prostě nenaučíme pomohla mi náhoda. Ráno jsme se připravovali do školy a školky a vážně jsme spěchali. Chystat svačinky, a do toho hraní se s panáčkem bylo vážně hodně stresující. Takže, šup šup, rychle rozhodit panáčka, Filipa posadit ze správné strany (hlavně aby nezačal od mikiny), a zavřela jsem dveře do pokojíčku, i když jsem riskovala, že si začne nahý hrát s vláčkem.

Když se po pěti minutách otevřely dveře, chystala jsem se naházet na něj oblečení, že se prostě dneska nebudeme nic učit, ale on tam stál! Stál tam oblečený i s mikinou, jen ponožky měl natažené na ručičkách a díval se na ně trošku nechápavě.

Byl sladký, užasný a přímo k sežrání! Od té doby se oblékáme sami. Občas platí přísný tón, občas se vypíná televize, a zapne se až při Filípkově aktivitě v oblékání.

Několikrát se nám stalo, že jsem si až ve školce všimla, že máme na zádech medvídka, který původně patří na bříško a nebo  že vydřené kolínka na kalhotách jsou zezadu.

Ale zažila jsem i usměvnou chvilku, kdy jsem mu v šatně rychle chystala oblečení do třídy a Filip se při vyslékání riflí zarazil......"mami, kde mám slipy?"

Neměl, nějak prostě přeskočil první fázy oblékání, ale zase si zvládl obléknout ponožky.

Jen botky si dáváme neustále jako kozí nohy, ale to mu vůůůůůbec nevadí.

 

Táááákže, jednou to budu umět napoprvé jako Áda...... :-))

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář