Operace zoubků....
Jestli jsem se v předcházejícím příspěvku chválila za důslednost, po tomhle přiznání bych asi dostala do deníčku černý puntík.
Filípek nesnáší čištění zoubků. Už od malička u nás vypadalo čištění zoubků tak, že táta drží ruce, hlavu, řvoucí dítě, a já zmateně rejdím kartáčkem v pusince, o nějaké technice čištění nemůže být ani řeč. Paní zubařka jen pokrčila bezradně rameny, prohlédla zoubky, to tenkrát ještě šlo.....
Zákonitě tudíž začala tikat v pusince časovaná bomba v podobě desítek červíčků, kteří měli vážně hody. A i když jsme se tisíckrát snažili utvořit návyk ....vstávám, záchod, převléknout, snídaně, koupelna a zubní kartáček, a vana, večeře, pyžamko a opět zubní kartáček a až potom postýlka, Fildovi se dařilo a stále daří tak nějak fázy zubního kartáčku přeskakovat. Rychle proběhne do pokoje, přikryje se peřinou a když se chceme domáhat s kartáčkem v ruce zkažených zoubků, tak jen řekne, "nech mě spát, běž pryč". Tudíž opět prohraný boj. Hmm, proč jsem tušila, že ten boj bude prohraný, už když jsem se snažila nenápadně navést cestu do koupelny o půl hodiny dřív???
Později už neotevřel pusinku ani paní zubařce, což byla známka toho, že jde to tuhého. Po několika marných a zoufalých pokusech a hledání jsme se objednali ke Svaté Anně do Brna. Jen poznámka....objednávali jsme se v dubnu, vzali nás v září.....ještě celou tu dobu vydržel Filípek statečně kousat ...."opatuně", a až poslední měsíc jsme museli na pár čištění a jedny zoufalé antibiotika, protože zánět už byl v pokročilém stádiu.
A pak přišel den "D". Asi je zbytečné psát, že jsme se báli víc, než malý. Do Brna jsem řídila já, a nemocnici jsme našli na první pokus. Z auta jsme ho vytáhli násilím, a kdyby to šlo, tak s sebou vezme i potahy se sedačkou. Vstupní prohlídka neproběhla, protože jakmile jsme vkročili do dveří, tak spustil takový řev, že dodnes netuším, jak že se nám pan doktor představil. Na předoperačním se pokusila sestřička změřit tlak, ale opět se nesetkala s pochopením ze strany Filípka. Nakonec tlak opsala z papírů.....Oblekli jsme ho do košilky (anděla) a čekali. Na sál nesl Fildu tatínek, ne teda, že já bych nechtěla, ale Fildův křik slyšeli určitě až u hlavní brány a držel se mě tak křečovitě, že bych riskovala při odtrhávání roztrhání oblečení.
Ještě že máme tátu! Odnesl ho na sál, a po posledním zoufalém křiku bylo najednou ticho. To si ho tatínek uspal sám. Sám mu nasadil masku a nechal ho ukolébat rajským plynem. A já? Usoudila jsem, že nemusím být vždy u všeho!!!
Po hodině jsme se opět sešli. Snad ani nemám sílu popisovat, co se další hodinu dělo. Celkově se po narkoze probouzíme těžce, brečíme, křičíme, kopeme kolem sebe, a když k tomu přidáte operaci zubů, kdy mu 5zubů trhali, zbytek vrtali a plombovali, kdy měl oteklé tváře a tekla mu ještě krev, prostě rodeo. Nejvíc nás bolela ruka...... (měl v ní kanilu), a nejvíc mu vadilo, že vidí krev na polštáři, na pejskovi, na ručičkách.
Po hodině skákání, tišení a přemlouvání jsme dostali vykapat léky od bolesti. Pak už bylo dobře.....sice jsme měli "loutku", která nic nechce, nic ji nebolí a nic ji nezajímá, ale bylo ticho. Pak už jen cesta domů se sesláblým a bledým dítětem. Druhý den se vzbudil, a plakal, netušil co má v pusince, co se to stalo, proč ho bolí zoubky, byl zoufalý, a přišlo mi, jako by s náma den přetím vůbec nebyl. Jako by vytěsnil všechno to špatné z myšlenek, a prostě resetoval celý operační den. A snad je to i dobře.
A teď??? Má nádherné zoubky, když se usměje, sice tam má dírky, ale ty brzy vystřídají nové zoubky, ale všechny jsou čisté, "zdravé", radost se dívat. Opět baštíme řízek a oříšky, a čištění zoubků???
Koupili jsme ten nejjemější kartáček v lékárně, takže má Filípek kartáček za sedmdesát korun, zatím se snatíme vydržet a být důslední, a když to náhodou nejde, vzpomenu si na to, co si musel protrpět. Tudíž, Filípku, ať chceš nebo nechceš, i kdybych se s tebou měla dvakrát denně prát a pořídit si boxerské rukavice, zuby si čistit budeš......