Poprvé na táboře
Nevím co přesně psát. Nejlepší by bylo dát Fildovi blok, tužku a zadat mu ukol..."můj první tábor". Jenže, kdyby tohle dokázal, nemusela bych psát tento blog, a nemusela bych se několikrát do měsíce ujišťovat, že i když je to těžké, přece jen ho máme rádi!
Pokusím se tedy napsat to co vím, to co mi bylo řečeno a to co mi sdělil Filip. Ten nápad s táborem začal daleko na jaře, a když ho pan ředidel vyslovil, nadšením jsem málem létala. Doma následovalo vystřízlivění....."náš Filip přece nemůže na tábor, je to s ním tak těžké, kdo by byl schopný a ochotný starat se o něj a čistit ho, hlídat a eliminovat problémy" Jeden takový zlatý člověk se našel, Fildova paní učitelka, které nebudu moct nikdy dost poděkovat za těch jedenáct dní. A nejen za ně...
Ale k táboru a začnu veseleji....o táboru a přípravách se mluvilo hodně, před babičkama a dědečkem se chválilo, plánovalo, Filipovo nejisté chození kolem kufrů jsme přecházeli. Odjezd probíhal s nadšením, loučením, a napjatou nedočkavostí. Když jsme přijeli na místo, Filda se hned "ubytoval" a rozběhl se po táboře. Vše vypadalo tak nadějně, že jsem poprvé přijala myšlenku, že tam nejede jen na část pobytu.
Jak probíhal pobyt vím jen z fotek a vyprávění, ale i když Filipa znám, těžko se dalo uvěřit, že padly i slzičky. Fotky jsou plné nadšení, usměvů a pohody. Moje první tři dny doma byly v klidu, další čtyři dny jsem čekala telefon, že si mám přijet pro malého táborníka a další čtyři dny jsem bojovala s pocitem výčitek, že je mi doma dobře i bez něj, že se nemusím ohlížet neustále přes rameno co dělá a jak ho zabavit jinak než počítačem. Neměla bych to asi přiznávat, ale začínala jsem se bát, že až přijede domů bude to pro mě těžší než když jsem ho balila na cestu. Nebylo! Návrat byl slzavý, hned po výstupu z autobusu začal zmateně těkat očima po lidech a když nás uviděl, spustil takový pláč, že si nezůčastnění museli myslet, že jede z nápravného zařízení. Slzy brzy vystřídal smích, když se kochal našim překvapeným pohledem na špinavé kufry. A jelo se domů.
V autě to ale začalo..... "mami, kluci říkali na táboře panu řediteli ""Karle""....." Chtělo se mi smát, a když jsem se zeptala na oko přísně....a jak jsi říkal panu řediteli ty? ohrnul tríky a jen suše pronesl...."no přece pane řediteli" /po pár minutách začal znovu...dala jsi mi špatný kartáček, to byl Adámkův.... (nebyl, byl to nový ale neoznačený), /když jsem chodil spinkat, ostatní ještě zpívali....(protože spát v deset hodin by byla sebevražda pro ostatní i pro tebe zlatíčko)...../desítky připomínek, které jsem se mu snažila trpělivě vysvětlovat, proč to tak bylo. "Kubík říkal, já už na tábor nejedu nikdy, ale já jsem říkal, že já teda pojedu i s Davídkem"... Kdybych se měla ohlédnout za zbytkem prázdnin, žili jsme táborem všichni. Nebylo dne, aby alespoň dvakrát nezmínil co se dělo na táboře, co prožívali a co si vyzkoušeli nového. Ještě teď v polovině září si každý den večer vezmeme zpěvníček a zpíváme písničku "vzhůru na palubu" (jsem šikovná, už ji umím skoro nazpaměť). A ještě perlička na závěr. Se školou měli v září projekt "O lese v lese", chystám mu batůžek a Filip nakukuje dovnitř a ptá se..."kde mám zpěvník a lano?" Udiveně se dívám,prosímtě, na co lano? A pak mi to došlo...."Fili, ale ty nejedeš na tábor, jdeš se třídou do lesa na jeden den"..... byl tak zklamaný, svěsil hlavičku mezi ramínka a šel si sednout k batůžku a bez jdiného slova tak zůstal dokud jsem neodešla. Tento tábor byl pro něj víc než přínosem, naučil se víc než bych mu dokázala dát já. Naučil se být SÁM. Poprvé v životě byl velký kluk sám na táboře. Udělal díky pár užasným lidem a odvážnému nápadu velký krok pro jeho dětskou dušičku. Přála bych mu víc takových kroků....
A já? Příště si ordinuji užít si dny každou vteřinou a těšit se z volnosti a z brzkého shledání. Pokud nějaké příště bude...
Na světě jsou ANDĚLÉ, chodí mezi námi, na první pohled jsou k nerozeznání od ostatních, ale jejich srdce a činy je prozradí. DĚKUJI VÁM VŠEM, KTEŘÍ JSTE ANDĚLY PRO FILÍPKA!
