Samota
Ani vlastně netuším, proč jsem o Samotě nepsala už dřív. Mluvíme o Samotě, přitom tak se to nejmenovalo. Tenhle článek by měl patřit tak do října, omlouvám se tedy za prodlevu....
Původně jsem měla ten víkend prožít uplně jinde. Ale plán s dámskou jízdou bez dětí nevyšel, a manžel se mi snažil najít satisfakci. Když navrhl Beskydy a Visalaje, děsila jsem se. Všude bylo mokro, pršelo už několik dní, zima a my pojedeme do Beskyd? Co tam budeme dělat?
Jenže se opět potvrdilo pravidlo, že kam se netěšíme, tam je to nakonec nejlepší. A bylo to i na Visalajích. I když, my používáme jméno Samota. Uchytilo se tak, že mi přijde jako samozřejmost. Malebný domeček široko daleko v lesích, nad domkem louka plná oveček. Bez signálu a vlivu civilizace. V lese pracují koně a stahují dřevo.....tady se zima nesmí podcenit.
Chtěli jsme na nějakou tůru. Nakonec to vyhrála Lysá Hora. 11km tam a 11km zpátky sice moc optimisticky nevypadalo, ale snad to zvládneme. Zvládli jsme to. I když, z Lysé Hory jsme byli zklamaní všichni. Nebylo tam všehovšudy nic. Jen krásná příroda, okolí. Po cestě zpátky jsem na maličký moment zauvažovala, že když zatmíme, nenajdeme cestu zpátky.....
Nedají se popsat pocity, jak nás těch pár dní naplnilo štěstím. Jak jsme potkali báječné lidičky, kteří nám zpříjemnili dny na Samotě. Možná tohle někdy budou číst, moc ráda bych jim poděkovala a řekla, že jsme šťastní, že je známe. Pro kluky to byl nevšední zážitek. Ovečky, koně, volnost.....zažila jsem Filípka tak neskutečně šťastného
a nejen Filípka. Adámek za mnou přišel před pár dny a říká......"dneska v noci se mi zdálo o Samotě"
a já? Já jsem v sobě začala budovat jeden bláznivý sen. O tom možná někdy jindy.