Škola začíná.....
.....vlastně, ve Filípkové škole nezvoní. Vše je tak trošku "jiné".
Filípek nastoupil do Speciální základní školy v Uherském Hradišti. Výukový program má pro školu praktickou, a bude se řídit individuálním pracovním plánem. Ve třídě má čtyři spolužáky a dvě paní učitelky.
První školní den začal zvláštně. Byly slzičky, protože chtěl s sebou aktovku, kterou jsme mít nemuseli. Nakonec se na mě prosebně podíval i manžel, že snad každý pochopí, že se těší a mám mu aktovku dovolit. Do školy poskakoval a vykřikoval, takže jsme přece jen byli rádi, že mu udělala aktovka takovou radost. ( do teď ji nedal na záda).
Klasické společné zahájení, které všechny děti bojkotovaly, ale i tak to bylo roztomilé a pak už najít svoji paní učitelku a rozejít se do tříd.
Už o prázdninách jsme se sešli s paní učitelkou a asistentku, takže jsme věděli, že Filípek má žlutou barvičku (barva bagrů), a taky jsme se měli možnost tajně domluvit s paní učitelkou na tom, co na nás platí. I to, že neumíme sedět u psacího stolu a dělat ukoly, že právě domácí ukol bude asi největší problém.
Ale zpátky k třetímu září. Kluci seděli vedle sebe a po chvilce se začali pošťuchovat, a proto paní učitelka rozdala hračky do hracího koutu. Tisíce papírování, informací, zkrátka jsme se těšili, až budeme moci jít domů. Bohužel, byli jsme jediní, protože paní učitelka řekla tajemnou větu, která rohodila Filípka až do odpoledne........"tak, kluci, uklidit hračky, jdete domů"
Následovala panika, křik, pláč, nikdo jsme netušili co je špatně, ale nakonec bylo špatně naprosto všechno.
Druhý den jsme jeli do školy a Filda se v autě zeptal....."zůstanu ve škole sám?"......maličko jsem kývla, a tak opakoval větu...."zůstanu tam sám?"......jenže ani druhé kývnutí mu nestačilo....."podívej se na mě, zůstanu tam sám?". Musela jsem říct pravdu, že ano, a on jen otočil hlavu a dál sledoval cestu. Když jsem ho nechávala ve třídě, měla jsem pocit, že jsem v první třídě první den sama já, ne Filípek. Jenže odpoledne jsem si přijela pro rozesmáté střapaté dítě, a paní učitelka napsala do deníčku......." pracoval s usměvem".
Přetékala jsem radostí, doma jsme šli do pokojíčku a otevřeli aktovku. Jůůů, Filípku, máš tu domácí ukol......ale to, co následovalo moc radostně nevypadalo......
Filípek:...."nebudu dělat ukol"
máme:....."ale to se musí, už chodíš do školy, musíme napsat ukol, pojď ke stolu"
Filípek šel ke stolu, ale papír mi hodil do klína a pastelky rozházel po pokoji, jen jsem se nadechla, posbírala a zopakovala svoje přání. Opět rozházel pastelky a vztekle se svezl pod stůl. Pokračovalo něco, za co by se nemusel stydět ani herec. Ječení, kříčení, vztekání, hlavním tématem toho bylo, že ON nebude psát ukol.......nechala jsem ho v pokoji a odešla za Adámkem do obýváku, jenže z pokoje se ozvala rána......jestli si myslíte, že seděl u stolu, tak se pletete, to "jen" hodil židli na dveře. Co možná nejtišším a nejklidnějším hlasem jsem řekla...."půjdeme s Adámkem do jeho pokoje, abychom tě nemuseli poslouchat".......
Obalovali jsme sešity, mlčeli a poslouchali, jak křičí. Po dlouhých nekonečných 40ti minutách přišel za náma. Očička oteklá, ještě se mu otřádala ramínka po pláči, podíval se na nás a řekl...."chci pustit počítač!"........
Nevím, kde se ve mě vzala ta vytrvalost, asi už mě za ty roky tak naučil důslednosti, že mě nemůže rozhodit ani 40minut křiku? Protože jen jsem odpověděla......"dobře, ale až napíšeš domácí ukol"
A hádejte....jestli se dělíte na dvě skupiny, a říkáte si, že řval až do večera, a nebo že povolil, tak vážně povolil, jen pohodil vzdorně hlavou a řekl....."TAK JO!"
Sedl si ke stolu, rychle načmáral první pastelkou co našel ukol a rychlostí blesku si šel sednout k počítači.
Víte jakou jsem měla radost? Podala jsem mu zmrzlinu, chválila a počítač měl dovolený až do večera, kdykoli si vzpoměl. Jen jsem psala tátovi sms která měla závěr......:jeslti to bude zítra o deset minut kratší, bude to uspěch.
Uspěch to byl, ale hodný zázraku. Protože druhý den jsme jeli domů autem a Filípek se ptá....."pustíš mi počítač?"....cukalo mi v koutcích, ale jen jsem odpověděla, "ano, ale až napíšeš domácí ukol"
Od dveří si vyzul botky, a utíkal do pokoje, nakreslil tak rychle ukol, že jsem se nestihla ani divit a ještě rychleji se rozběhl k počítači.
Sláva!!!!!!!!!
Od té doby hned jak přijedeme domů ze školy jde k pracovnímu stolu, dalším pokrokem je, že si otevře aktovku sám a vytáhne učení, já pak jen najdu ukol, předložím, on jej splní a pustíme počítač. Posledně na něm byl už jen pár minut........možná ho časem přestane jako odměna bavit, ale já jsem za něj vděčná!!!
Vím, že bude škola těžká, že bude všechno vydřené, a paní učitelky to nebudou mít vůbec jednoduché, ale stojí to za ten boj.
Celý život je přece boj!