Pro Filípka

Sourozenec???

.....vždy jsem si přála tři děti, a když se mi narodil druhý kluk, byla jsem rozhodnutá, že třetí prostě bude holčička. Vždy jsem nějak zvláštně vnitřně cítila, že budu ještě dotřetice těhu, rodit, kojit, vstávat v noci a popaměti hledat zapadlý dudlík....odnaučovat dudlík.... učit kojení, odnaučovat kojení, nutit láhev se sunarem a odnaučovat láhev se sunarem......
Když oba kluci rostli byl to fofr....20měsíců mezi sourozenci je tak akorát na to, abyste je večer se zadustiučiněním položili do postýlek, zrekapitulovali den a čisté, nabaštěné a nabumbané s klidným srdcem na chviličku přenechali sladkému snění.......
....bohužel, tohle je nejsilnější zážitek z tohohle odbobí......vážně netuším, jak jsme to všichni přežili ve zdraví.... :o)

Když jsme se dozvěděli o Filípkové diagnoze přirozeně nás napadlo, že už asi další miminko ne. Jenže, jak přešel počáteční šok.....(trval několik let), začali jsme uvažovat trošku s nadhledem. Když jsem svoje tajné přání vyslovila u odborníků, pomalu jsem byla upoutána na pranýř, jenže druzí mě zase chválili, že mu to určitě pomůže.....bude tak nějak s odstupem vyspívat s mladším sourozencem......
Škoda, že to nejde vyzkoušet "nanečisto". No, ono to vlastně tak trošku jde. Sestra má syna. Je mu 15měsíců a je fantastický. Filip je taky fantastický, pokud zrovna nemá potřebu bratrance nosit, nutit ho rychle utíkat, nebo pokud se bratránek nedostane do jeho osobního prostoru, do kterého nesmí vůbec nikdo nezvaný..........
Párkrát jsme si Štěpánka "půjčili" na noc. Jistý rozdíl tu určitě je...když se Vám narodí miminko, je to postupně,přirozeně, od peřinky, jenže Štěpán hned běhá, chce stejné hračky jako mají kluci, chce baštit to co kluci. Je to takové hození do vody a plav..... ale je to báječné. Dětský svět není zbytečně složitý, je přirozenější, nekomplikují si jej...mají svoje starosti, svoje trápení a splíny, a je na nás dospělácích, jak jim ho pomůžeme zvládnout.......
I dneska malého hlídáme. Naštěstí jsme se trefili do období, kdy je Filípkovi dobře, netrápí ho dušička. Je šťastný a dokonce je ochotný na maličký kousíček dovolit Štěpánovi "navštívit" svůj osobní prostor. Vařila jsem klukům na večeři krupici, všem třem, stejnou, do stejných talířků......a všichni tři byli nadšení......a já? Byla jsem šťastná! Jsem šťastná! Možná jednou najdeme odvahu a pořídíme si malinkého cipíska, ale než ten okamžik přijde, můžu si "nanečisto" zkoušet, jaké to je.........