Začínáme....
Tak, a je to......
tak dlouho jsem to probírala v sobě....
tak dlouho jsem to probírala s rodinou....
tak dlouho jsem to probírala s přáteli....
a mám svůj blog...
vlastně to není "můj blog"...je určen pro někoho uplně jiného, někoho, kdo si ho možná ani nepřečte, někoho, kdo i když jej bude číst, stejně ho asi nepochopí...nebo možná pochopí, ale ne tak jako Vy, co jej čtete, ale tím svým čistým myšlením...nezkaženým názory společnosti. Tím Vás, moji milí návštěvníci nechci nijak urazit, berte to pouze jen jako momentální rozpoložení mé mysli. Tento blog totiž stejně nepatří Vám, patří Filípkovi!
Asi před půl rokem se mi dostala do ruky jedna knížka....přišla jsem k ní zcela náhodou......jmenuje se "Kam jedeme, tati?" od Jean-Louis Fournier. Tuhle knihu jsem přečetla na jeden zátah.... (no, nebylo to tak těžké, je velmi teňoučká), ale i tak, už jsem ji zvládla pětkrát a vždy v ní najdu něco co mě zase nakopne a posílí.......
Tuhle větu totiž znám.....velmi dobře....."kam jedeme?", "kdy pojedeme do Itálie?", "koupíme bagr?"....oblíbené slova, na které se nečeká odpověď......možná to zní nadneseně, ale někdy bych i ráda odpověděla, jen aby už konečně bylo ticho a neslyšela tuhle větu třeba 386x za den..... :-)
Přidala bych malinko teorie.....