Zimní dovolená
28. 1. 2012
...po Filípkovsku....
Jak vypadá ideální dovolená?
Asi každý by mi odpověděl po svém. Moře, hory, hodně lidí, žádní lidé, postel, hotel..... někdy bych tohle měla probrat i s Filípkem, i když, asi vím, po čem jeho dušička touží. Protože podobný jeho sen jsme prožili před pár týdny taky.
Dostáváte rádi dárky? Já ano a uplně nejraději mám takové ty nepraktické, na které sedá prach, a které když míjím, představím si dotyčnou osobu, téda, pokud mi to nenadělil Ježišek. My jeden takový dárek dostali. 4 dny na opuštěné chatě v Jeseníkách. A když nás známí ujišťovali, že to není zrovna luxus, byla jsem připravená na vše. I na to, že budu ohřívat vodu na koupání na kamnech. Nemusela jsem! Vlastně jsem nemusela skoro nic, jen občas nakrmit hladové krky, ale i na tohle jsme byli připraveni bohatou zásobou jídla. (nejbližší civilizace se supermarketem byla 12km)
A co by to bylo za zimní dovolenou, kdybychom doma nechali lyže. Statečně jsme je vezli letos i Filípkovi, i když, kam se podíváte, tam se dočtete, že autista není zrovna schopný vrcholových sportů. No, vlastně není schopný jakýchkoli sportů, kde je potřeba soustředěnost, synchronizace a tak dále......Jízda na kole je možná jen díky bočním kolečkám, a i tak po pár metrech odmítá šlapat, protože je to namáhavé šlapat, řídit, a ještě sledovat okolí....na kolečkových bruslích se chováme jako bychom byli právě narozená stonožka.........typu....jéjdany, kde že to mám tu druhou nohu? Plavání? no, dejme tomu, když bychom si odmysleli to, že plaveme pouze pár tepm pod vodou. Jediné, co nám ze sportů vyloženě jde, je jízda na koni.
A tak jsem po dosud získaných zkušenostech chtěla vyzkoušet i lyže.
Super, dětský vlek byl poma, který jel báječně pomalu, svážek jako když nakloníš lžičku do misky.
První jízdu jsem absolvovala s Filípkem typem, on se nechá táhnout vlekem, já vedle něj běžím v lyžácích a držím za něj rovnováhu......Jízda dole byla stejně komická, protože pan vlekař to nevydržel a šel mi pomoct. Snažil se mu to vysvětlovat, a ve mě se opět rvaly myšlenky, jestli nemám náhodou říct pravdu. Manžel, který stál vedle mě jako by mi četl myšlenky, tak zavrtěl hlavou. Neposlechla jsem!
"Víte, on je Filípek sice velký kluk, ale je autista...." slyšela jsem sama sebe a netuším, kde jsem našla sílu se ještě usmát. Netušíte, co se najednou stalo. "Autista? Dobře, to není problém".....zvedl Filípkovi bradičku, natočil si ho na sebe, aby sledoval jeho rty, a znovu začal vysvětlovat. Tentokrát jsme nechápaly my s manželem.....stály jsme tam jako z ledu.....pod kopcem mi to nedalo.....nedokázala jsem to v sobě udržet. Následoval zvláštní rozhovor. "Vás to nepřekvapilo? Nevadí Vám, že tady zkoušíme popřít všechny lékařské prognozy a učíme autíka lyžovat?" "Ne, já už tady jednou totiž autistickou holčičku lyžovat učil, a věřte mi, byla daleko horší než váš malý. Nekomunikovala, neotočila hlavu, jen stála a nechala nás, abychom se snažili za ni. Nemyslím si, že byste to neměli zkoušet. I autíci přece mají právo se hýbat a sportovat, ne?"
Wau, najednou mi ten pán v červené bundě byl neskutečně sympatický.
A výsledek? Uznávám, že báječným happyendem by bylo, kdybych napsala, že umíme jet obloučkama svah, že z toho má radost, a že už lyžujeme všichni. Ne, není to tak, ale vyjede sám svah na pomě, stačí, když na něj čekám nahoře a když mu pomůžu se zase "vyháknout". Svah sjede mezi mýma kolenama, a i tak se mu to líbí.......
A zbytek pobytu? Na lyže už nestoupl, nechtěl, ale když začal dnes padat sníh, hned se ptal, jestli nepojedeme lyžovat.
Mimochodem, poslední den naší super dovolené na opuštěném kousku naší země se opět ukázal jako učebnicový autík. Lehl si do rozmočené trávy, válel se v blátě a hrál si s kamínkama a větvičkama. A já? Nezlobila jsem se. Po očku ho hlídal brácha a já se mohla nerušeně natáhnout, zavřít oči a vyhřívat se přes okno na sluníčku. Byla jsem v ráji a všichni byli šťastní...........DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ JSTE TAM BYLI SE MNOU!!!
Asi každý by mi odpověděl po svém. Moře, hory, hodně lidí, žádní lidé, postel, hotel..... někdy bych tohle měla probrat i s Filípkem, i když, asi vím, po čem jeho dušička touží. Protože podobný jeho sen jsme prožili před pár týdny taky.
Dostáváte rádi dárky? Já ano a uplně nejraději mám takové ty nepraktické, na které sedá prach, a které když míjím, představím si dotyčnou osobu, téda, pokud mi to nenadělil Ježišek. My jeden takový dárek dostali. 4 dny na opuštěné chatě v Jeseníkách. A když nás známí ujišťovali, že to není zrovna luxus, byla jsem připravená na vše. I na to, že budu ohřívat vodu na koupání na kamnech. Nemusela jsem! Vlastně jsem nemusela skoro nic, jen občas nakrmit hladové krky, ale i na tohle jsme byli připraveni bohatou zásobou jídla. (nejbližší civilizace se supermarketem byla 12km)
A co by to bylo za zimní dovolenou, kdybychom doma nechali lyže. Statečně jsme je vezli letos i Filípkovi, i když, kam se podíváte, tam se dočtete, že autista není zrovna schopný vrcholových sportů. No, vlastně není schopný jakýchkoli sportů, kde je potřeba soustředěnost, synchronizace a tak dále......Jízda na kole je možná jen díky bočním kolečkám, a i tak po pár metrech odmítá šlapat, protože je to namáhavé šlapat, řídit, a ještě sledovat okolí....na kolečkových bruslích se chováme jako bychom byli právě narozená stonožka.........typu....jéjdany, kde že to mám tu druhou nohu? Plavání? no, dejme tomu, když bychom si odmysleli to, že plaveme pouze pár tepm pod vodou. Jediné, co nám ze sportů vyloženě jde, je jízda na koni.
A tak jsem po dosud získaných zkušenostech chtěla vyzkoušet i lyže.
Super, dětský vlek byl poma, který jel báječně pomalu, svážek jako když nakloníš lžičku do misky.
První jízdu jsem absolvovala s Filípkem typem, on se nechá táhnout vlekem, já vedle něj běžím v lyžácích a držím za něj rovnováhu......Jízda dole byla stejně komická, protože pan vlekař to nevydržel a šel mi pomoct. Snažil se mu to vysvětlovat, a ve mě se opět rvaly myšlenky, jestli nemám náhodou říct pravdu. Manžel, který stál vedle mě jako by mi četl myšlenky, tak zavrtěl hlavou. Neposlechla jsem!
"Víte, on je Filípek sice velký kluk, ale je autista...." slyšela jsem sama sebe a netuším, kde jsem našla sílu se ještě usmát. Netušíte, co se najednou stalo. "Autista? Dobře, to není problém".....zvedl Filípkovi bradičku, natočil si ho na sebe, aby sledoval jeho rty, a znovu začal vysvětlovat. Tentokrát jsme nechápaly my s manželem.....stály jsme tam jako z ledu.....pod kopcem mi to nedalo.....nedokázala jsem to v sobě udržet. Následoval zvláštní rozhovor. "Vás to nepřekvapilo? Nevadí Vám, že tady zkoušíme popřít všechny lékařské prognozy a učíme autíka lyžovat?" "Ne, já už tady jednou totiž autistickou holčičku lyžovat učil, a věřte mi, byla daleko horší než váš malý. Nekomunikovala, neotočila hlavu, jen stála a nechala nás, abychom se snažili za ni. Nemyslím si, že byste to neměli zkoušet. I autíci přece mají právo se hýbat a sportovat, ne?"
Wau, najednou mi ten pán v červené bundě byl neskutečně sympatický.
A výsledek? Uznávám, že báječným happyendem by bylo, kdybych napsala, že umíme jet obloučkama svah, že z toho má radost, a že už lyžujeme všichni. Ne, není to tak, ale vyjede sám svah na pomě, stačí, když na něj čekám nahoře a když mu pomůžu se zase "vyháknout". Svah sjede mezi mýma kolenama, a i tak se mu to líbí.......
A zbytek pobytu? Na lyže už nestoupl, nechtěl, ale když začal dnes padat sníh, hned se ptal, jestli nepojedeme lyžovat.
Mimochodem, poslední den naší super dovolené na opuštěném kousku naší země se opět ukázal jako učebnicový autík. Lehl si do rozmočené trávy, válel se v blátě a hrál si s kamínkama a větvičkama. A já? Nezlobila jsem se. Po očku ho hlídal brácha a já se mohla nerušeně natáhnout, zavřít oči a vyhřívat se přes okno na sluníčku. Byla jsem v ráji a všichni byli šťastní...........DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ JSTE TAM BYLI SE MNOU!!!